Königgrätzer k.u.k. MTB und Wanderverein

Z Česka špatný, z Polska dobrý...

Ještě ve středu to vypadalo dost mizerně. Vstup do lesů pod Králickým Sněžníkem byl zakázaný kvůli polomům a odvolání zákazu v nedohlednu.
Ale nepropadli jsme panice. Nikde nebyla ani zmínka o tom, že by stejná situace byla i na druhé straně hranice. Tím bylo jasno: Zkusíme to přes Polsko!
Čtvrteční dění v základním táboře jsem oželel, protože jsem z provozních důvodů dorazil na základnu až v pátek ráno.  Do auta mi naskákali čtyři lidi a jeden pes , někam zmizel cyklista , a přes Bartošovice jsme pronikli do Polska. Prvním cílem bylo Stronie Śląskie, kde bylo třeba v infocentru zjistit, jak to s tím přístupem na Sněžník (z této strany Kladský) opravdu je, dále nakoupit diplomy a nějaké zásoby. Vše proběhlo k všeobecné spokojenosti a tak jsme se mohli vrátit do sedla Przelęcz Puchaczowska, tam nechat na parkovišti auto a vyrazit na trasu.
První překážkou byla Czarna Góra. Má přes 1.200 a ze všech stran je viditelný megavysílač na jejím hřbetu. Míň už je vidět rozhledna. A o tu nám šlo.
Stoupání je to kruté. Zvlášť v takovém vedru.  Bary  byl při něm v plné síle a neúnavně nás zásoboval všelikými úvahami z pole historie, turistiky, zeměpisu, kultury a dalších oborů lidské činnosti. Těžko říci, zda nám to síly dodávalo nebo ubíralo. I přesto (nebo právě proto?) jsme vrchol zdolali. Odměna v podobě královského výhledu na celou Kladskou kotlinu, masiv Sněžníku a Jeseníky nás neminula. Nádhera!
Při sestupu jsme zazmatkovali a místo špatně značené červené jsme zvolili dobře značenou a pěkně vyšlapanou cestu k horní stanici lanovky. Trochu nás to rozhodilo, ale nakonec jsme se zorientovali, zabránili Jackie  v odjezdu lanovkou zpět do údolí, a na červenou se zase napojili.
Cestou přes Zmijowiec už se na Barym začala projevovat únava a v proudu jeho úvah se občas začaly objevovat trhliny.  To bylo příležitostí pro nás ostatní, abychom se dostali též ke slovu, rozdělili se na menší skupinky, a výstup od Zmijowce ke Schronisku pod Sněžníkem se tak stal jednou z nejpříjemnějších částí celé akce.
We Schronisku nás čekala obrovská fronta skautů z výpravy, která přišla těsně před námi, různá lahvová piva různé teploty a kvality, maďarský guláš ve velmi polské verzi, a další pochutiny.
Na takovéhle návaly tady zjevně nejsou zařízení, a tak bylo nakonec asi dobře, že se nám tu nepodařilo sehnat nocleh, jak jsme původně zamýšleli. Vrcholový oddíl pak vyrazil zdolat horu, zatímco Dana se ujala střežení výškového tábora u Schroniska.
Uspěla i Dana (uhlídala to!) i my, neboť jsme vylezli až na sám vrchol a ještě jsme si odběhli k pramenu Moravy a ke slůněti.
Po návratu do výškového tábora jsme si ještě každý dali pivo  a zjistili, že „čerstvé jahody“ nemusí vždy znamenat „čerstvé jahody“. A po vyřešení těchto lingvistických záhad jsme se vydali přes Średniak do Miedzygórze, kde jsme měli sjednán nocleh na Větrné hůrce.
Cestou jsme potkávali hudební fandy , kteří se drápali na vrchol kvůli sobotnímu koncertu ve Schronisku. Bylo nám jich líto. Věděli jsme, co je ještě čeká. Oni to naštěstí nevěděli a tak je pravděpodobné, že většina jich nakonec do cíle dorazila.
Jedinou další pozoruhodností bylo to, že část výpravy se natolik zabrala do diskuze o horské koze, že přešla odbočku. Ale těm pozornějším a pečlivějším se jich nakonec zželelo a zavedli je zpět na správnou cestu.
V Miedzygórze už byla únava z náročného dne na členech výpravy jasně patrná, a tak jsme se rozdělili na dvě části. Kvartýrmajstr šel na hůrku vyzvednout klíče od pokojů a zbytek zůstal v centru, aby našel vhodné místo, kde povečeřet. Z nevelké nabídky byla zvolena pizzerie, jejíž pizzy  se ukázaly být zcela nepizzovaté a konzumovatelné jen se značným sebezapřením. Točené pivo  pak bylo nekonzumovatelné zcela, lahvové částečně.
Mírné rozladění napravilo to, že jsme u vodopádu potkali vyčerpaný a zdeptaný cyklistický oddíl naší výpravy v počtu jednoho jedince, který si to střihl přes Kladské sedlo do Stronie, pak přes Puchaczowké do Idzikowa, a pak teprve sem. Evidentně toho měl dost.
A všechno bylo pak napraveno tím, že se o nás paní domácí  na Hůrce postarala jako o vlastní, dokonce někde vyhrabala i poslední zásoby piva a dala nám je k dispozici. A bleskově zajistila nocleh i pro celý cyklooddíl.
Celkově pozitivní dojem pak už zkalil jen chrápací trojkoncert  na pánském pokoji. I když z uměleckého hlediska vzato – ty melodie, harmonické postupy a rytmické změny by nebyly špatné. Ale někdy jindy a někde jinde.
Ráno nám paní domácí předložila královskou snídani  a vyrazili jsme do terénu. Cílem bylo poutní místo Igliczna a pak přesun zpět k autu do sedla pod Černou horou.
Nejdřív jsme to vzali po lávce nad vodopádem a pak se vydali po schodech do strmého kopce. Naštěstí ten sráz nebyl dlouhý a brzy jsme přešli na slušnou zpevněnou cestu s rozumným sklonem. A za další chvíli jsme dorazili až na Iglicznou. I přes Baryho  neustálé hrůzostrašné předpovědi. Koneckonců, už ze včerejška jsme věděli, že co Barča řekne, to je potřeba vydělit nejmíň dvěma.
Na Igliczné ve Schronisku bylo pěkně. I když o ledové kávě  jsme měli každý úplně jinou představu. Ale dobrý dojem to nezkazilo.
S respektem jsme minuli přilehlé poutní místo a opět zapadli do divočiny. Čekalo nás posledních sedm kilometrů mírného stoupání po slušné cestě směrem k autu. Na mapě to ale všechno vypadalo mnohem snadněji než ve skutečnosti. I tuhle část trasy jsme nakonec překonali a někteří  ji využili i k lahodným bahenním koupelím.
Udělalo nám radost, že auto  je stále na tom samém místě, kde jsme ho včera nechali, a tak jsme se spořádaně nalodili a jali se sjíždět zpět do civilizace, konkrétně do Bystrzyce Kłodzké, kterou jsme hodlali poctít svou návštěvou.
Památky v centru by si ještě nějakou tu opravu zasloužily, ale je vidět, že se Bystrzyca postupně zvedá. Být v Čechách, byl by z ní už nejspíš druhý Český Krumlov. Kdesi v Sudetech na konci Polska jde takováhle změna o něco pomaleji, ale evidentně to někam spěje. Tak jsem z toho měl radost.
Navíc jsme tam na radnici natrefili na prima italskou restauraci, kde pizza  vypadala a chutnala jako pizza , pivo  vypadalo a chutnalo jako pivo , a ledová káva  jako ledová káva  (a malé zelené bytosti z Proxima Centauri jako malé zelené bytosti z Proxima Centauri…). Krásná tečka za tím dnešním programem.
Pak už následovalo jen focení u pranýře, jeden odvážlivec si nedal pokoj a vylezl na Kladskou baštu, a hurá zpět do Čech přes Mezilesí a Kamieńczyk. Cestou z Českých Petrovic do Klášterce jsme si mohli ještě prohlédnout následky kalamity z předchozího týdne, a byli jsme rádi, že to vidíme jen z auta.
Večer pak proběhl ve znamení Radomirova kuchařského umění, Huberťáků a malování diplomů. Uteklo to tak nějak moc rychle. Ani jsme neměli chuť si diplomy předávat. Jako bychom to nechtěli uzavřít. Aspoň bude záminka pro další schůzi v Doors.
 

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

Bary | 25.08.2015 15:47
A máme tu promptní report z Králičáka 2015!!! Tož dobře Kuty!!! Pěkně napsáno ...

Alé jináč v Miedzygórze ten lahvový Kazstelan byl vedle Ziwiece nejlepší, každopádně chutnější než ten Lech v Bystrzyci Klodske.