Königgrätzer k.u.k. MTB und Wanderverein

Na konec světa a zase zpátky

Domluvili jsme to s Šímou všechno hodně narychlo. V pátek na Myšákových narozkách. Nečekaně se nám oběma uvolnila celá sobota a to je třeba využít. Takových příležitostí není moc!

Byli jsme naladění z minulého týdne, a tak jsme zvolili znovu Polsko. Tentokrát Góry Bialskie. Sousedí s Rychlebskými horami a Sněžníkem a mají pro nás punc tajemství. Nikdy jsme tam ještě nebyli. Po válce byly vysídleny, vesnice srovnány se zemí. Čekáme pravou divočinu. 

Cesta kolonami přes Náchod je dlouhá. V duchu si říkám, jestli to má smysl. Jestli by bývalo nebylo lepší dát si nějakou normální vyjížďku v blízkém okolí. Ale kostky jsou vrženy. Překročili jsme Rubikon. Cesta zpátky nevede.

Do Lądku dojíždíme po desáté. První akcí je výměna brzdových destiček na mém zadním kole. Doma jsem to nestihl a teď ráno bylo důležité projet co nejrychleji Náchod. Výměna proběhla rychlostí mechaniků F1.    Vyrážíme na trasu!

Na levém břehu Bialej Lądeckiej je historické město, na pravém lázně. Projeli jsme obě části, potěšili oko květinovými záhony, a vyrazili do hor.

Lądek leží v Horách Rychlebských, kterým Poláci říkají Zloté. Naším prvním úkolem je vyjet na hraniční hřeben, a to se nám po asfaltu velmi dobře daří. Po levé ruce vidíme naši oblíbenou Borůvkovou horu  s rozhlednou. Teoreticky by pak měla následovat cesta značenou cyklostezkou po vrstevnici. Ale není tomu tak. Sledujeme značení a jedeme drsným terénem do kopce. Za chvíli už je jasné, že nejde o omyl. Místní tvůrce tras zřejmě vyhodnotil původní cestu po vrstevnici jako příliš nudnou a tak ji přeznačil pravým emtébéčkem přes vrchol Traweńské hory. Opravdu nám udělal radost.    Po cestě se aspoň kocháme výhledy na Sněžník a Lądek.

Nakonec sjíždíme ke kapli Sv.Huberta a na hradní rozcestí. Překonali jsme 400 metrů výškového rozdílu a dospěli do míst, která byla před válkou součástí lázeňského parku. Jeho skutečnou rozlehlost ale oceníme teprve při návratu. Někde kousek nad námi je zřícenina hradu Karpień, ale my pokračujeme podle plánu ke Karpovskému průsmyku a českým hranicím.

Divočinu jsme tu čekali, ale Medvědy rozhodně ne. S překvapením sledujeme, jak se jeden černý blíží lesní cestou proti nám. Lázeňská správa ho nejspíš zapůjčila i s řidičem starší VIP návštěvnici, aby si mohla vyjet až nahoru.   Nás to nerozhodilo a pokračujeme „Cestou kurýrů Solidarity“. Tudy se do ČSSR pašovaly samizdaty!

Na hranici se mě nějaký starší polský turista ptá, zda to nevadí, když teď půjde kus po českém území. Chvilku dělám drahoty, ale nakonec jsem mu to jménem všeho lidu povolil.

Za hranicí nás čeká dlouhý sjezd, a výšku, kterou ztratíme, si budem muset těžce vyšlápnout zpátky.    Odměněni jsme ale krásným výhledem na severní část Rychlebských hor s Borůvkovou od Vilémovic.   Pak přejíždíme sedlo pod Strážištěm a nevěříme vlastním očím. Znovu Borůvková?   Rozhlednu to nahoře má, ale Borůvková to být nemůže. Je to Czernica, nejvyšší vrchol Bialských hor. Původně jsme měli v plánu přejet po cestě asi 700 metrů od vrcholu, ale to už neplatí. Je tam rozhledna! Musíme až nahoru!

Klesáme do míst, kde ještě před sedmdesáti lety stála obec Hraničky. 200 lidí, 2 hospody.  Dneska tady zbyl jen dřevěný kříž.  A keška, kterou Šíma odlovil. Ale uměli si ti lidi vybrat pro vesnici sakra krásný místo!

Pokračujem dál přes Gieraltowský průsmyk zpátky do Polska. Sjíždíme do Gieraltówa a obdivujeme při tom Czernicu. Jsme v Górach Bialskich, tady by už měla být divočina. Ale zatím se nic takového nekoná. Keška na návsi je evidentně ukradená a žádnou hospodu jsme nenašli. Ale jinak vše v pohodě.

Odsud budem stoupat lesními cestami a serpentinami skoro 20 kilometrů na Czernicu. Zatím to ale neřešíme. Musíme najít dobře ukrytou kapli Emmaus a u ní kešku. To se po boji povedlo, ale hospoda stále nikde. V Gieraltówě jsme neuspěli.

Pokračujem tedy dál do Bielic, poslední vsi před koncem světa. A hned první dům je hospoda. Legendární „Chatka kyborga“. Obyvatelstvo po válce odešlo a ves se změnila v ruiny. Změna nastala v roce 1975, kdy jeden z domů koupila Wroclawská univerzita. Začali sem jezdit studenti kybernetiky a dali mu tohle šílené jméno. Historka jak z „Teorie velkého třesku“.   Chata ale stále funguje a je už asi pětkrát větší, a natáhla sem spoustu dalších lidí, kteří chtějí vypadnout z města. Dneska tu mají domy profesoři, umělci, vědci. Od roku 2006 tu funguje dokonce regulérní Bielická univerzita. Přednášky jsou hlavně z psychologie, práva, astrofyziky a historie.

My jsme přednášky oželeli a dali si radši pivo. Holbu. A polívku. Bude to potřeba. A pak vzhůru na Czernicu. Na cestu jsme ještě od pana domácího dostali cykloprůvodce po Bialských horách a stoupání si zpestřili keškou „Konec světa“. Hledali jsme divočinu, ale ta pořád nikde. Vesnička upravená jak v Rakousku. Tak snad teď až vjedeme do lesa.

Stoupání bylo těžké, ale divočina nikde. Furt se tam courali nějací turisti. Ale nebylo jich moc, tak na kilometr jeden. To by ještě šlo.

Starojavornickým dolem jsme se vyhrabali do tisíce metrů, no a pak už to byla nádhera. Po luxusních zpevněných cestách jenom s mírným převýšením až do sedla pod Czernicou. Zbylých 700 metrů už bylo ale jenom pro pěší. No, co nám zbylo. Tak jsme tam ty kola vytáhli.

Rozhledna nádherná. Podmínky ideální nebyly, ale přesto byl rozhled vynikající. Na východ až k Biskupské kupě nad Zlatými Horami, na západ až k Boru a Szczelinci. Ale to je všechno na fotkách.

Následoval dlouhý nádherný sjezd, ve kterém jsem si moc liboval, že jsem si ty brzdové destičky ráno vyměnil. Pak ještě závěrečné stoupání na hřeben, který nás odděluje od Lądku, ale ouha. Nestoupáme nějak moc dlouho? No fakt, přejeli jsme odbočku o víc než dva kilometry.  Tak to sjedem zpátky. Na omluvu je ale třeba říct, že po důsledné těžbě už to nebyla cesta, ale oranice, a našli jsme ji až napotřetí, i když jsme věděli, že přesně tam někde musí být.

Po krátkém výjezdu komplikovaným terénem jsme překročili hřeben kopce a ocitli jsme se v bývalém lázeňském parku. Objevovala se před námi ronda, křižovatky, lázeňské cesty...   Vše stále ještě neudržované, ale nádherné. Sjeli jsme k arboretu, a tam začíná ten pravý park. U pramene sv.Jadwigy Slezské měla být keška, ale nenašli jsme ji. Možná už nám prostě došly síly. Však jsme za ten den najeli 65 km a nastoupali 1.400 m. To není málo. Ale ani moc. Je to půlka Rallye Sudety. Čas nezastavíš.

Pak jsme si ještě projeli krásné lázeňské centrum a na náměstí jsme se odměnili. Šíma litrem a půl vody, já nanukem Magnum. Pak jsem se teprve podíval na hodinky. Bylo už osm. Tak nemá cenu nic zdržovat. Kola na střechu a fofrem pryč. Ať jsme do deseti doma.

Po cestě jsme toho moc nenamluvili. Na vině byla únava i silné zážitky. Poslouchali jsme moc dobré Wroclawské rockové rádio a pak přešli na Beat. Tenhle den se nám jen tak z hlavy nevykouří. To se nedá vyprávět. To se musí projet a prožít.

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

Bary | 12.06.2015 10:42
Jóó divočinou ....

Tož pěkný popisek, jen co je pravda. A ten medvěd? Jakej? Kodiak nebo Baribal?